„Já se bráním, protože na mě útočíš! Nebo neútočíš…?“ - Mgr. et. Ing. Karel Hora

„Slova jsou jako včely, mají med i žihadlo.“

 

            Dostáváme se do situací, kdy komunikační partner řekne něco, co se nám příliš nelíbí. Nezapadá to do našeho stereotypu vnímání světa a je to sdělení, které nechceme slyšet? Přesto, že to komunikační partner sdělil příjemným tónem s úmyslem nám prospět, jeho snaha nepadla na „úrodnou půdu“. Naopak jsme se naštvali a začneme se bránit – vyjmenujeme desítky důkazů o tom, že se plete.

            Popsanou situaci známe i z druhé strany. Každému se stalo, že šel na večeři s člověkem, který prožil náročný pracovní den. A během hovoru se zeptáme, z čeho je vystresovaný. Ptáme se ze zájmu a chceme, aby se vypovídal a nedusil v sobě negativní emoce. Ale stane se přesný opak. Protějšek se zakloní v židli, založí ruce na prsou, trošku skloní hlavu (pozice člověka, který se cítí ohrožen a chrání podvědomě hruď a krk) a vzápětí nám rázně sdělí, že „On přece není vystresovaný a cítí se fajn“!

            Dokážeme si představit, jak „uvolněně“ a „spokojeně“ při této větě takový člověk vypadá. Zkušenosti prožité během dne vytvoří návyk pro obranu a tento zažitý model si neseme i do chvíle, kdy nás nikdo neohrožuje. Zaujmeme obranou pozici, naladíme hlas do útočného tónu a nabídku pomoci chápeme jako další z řady útoků, kterým jsme ten den čelili. Ocitneme se v situaci, kdy se bráníme útokům, ke kterým nedochází, a dostáváme se do zbytečných komunikačních konfliktů.

Později si obvykle uvědomíme, že reakce byla přehnaná. Ať k nepřiměřené reakci vede celodenní negativní zkušenost nebo jen zvyk řešit podobné situace tímto způsobem, je lepší se neukvapovat.

V elektronické komunikaci používám metodu odložené odpovědi. Pokud nevidíme mluvčího, jsou jeho slova více zkreslená naším momentálním duševním rozpoložením, než při přímém kontaktu. Tedy v klidu svůj vztek, smutek či jiné negativní emoce, které nás ovládají, rozdýcháme a podíváme se na email (sms) „jinýma očima“. Mohu si říct: „Proč mě tento email štve? Co mě na této zprávě mrzí? Myslel to komunikační partner skutečně tak, jak to chápu?“

            Dříve jsem na email okamžitě odpověděl. Reakce byla nechápající a také podrážděná, čímž jsme se dostávali do konfliktu. Postupně jsem začal využívat metodu odložené odpovědi tím způsobem, že jsem odpověď napsal, ale neodeslal. Nechal jsem ji „uležet“ a později se vrátil k odpovědi i původní zprávě, která vyvolala negativní reakci. Uvědomil jsem si, že komunikační partner nic zlého nenapsal. Novou odpověď jsem napsal v klidu a s vědomím, že nejsem pod tlakem. Rozhodně byl tento způsob velmi přínosný. Dnes nepotřebuji psát (a neodesílat) naštvaný email, ke kterému bych se později vracel. Zamyslím se a zjistím příčinu rozčilení. Odpovím později (třeba i následující den) a jsem spokojený, že jsem prudkou a nepřiměřenou reakcí nepošramotil vzájemné vztahy.

            Odpovídat později mohu na emaily, dopisy a jiné písemné zprávy. Jak na to v mluvené komunikaci? Když v rozhovoru komunikační partner vysloví něco, co nás podráždí, naštve či rozesmutní? Ačkoliv to může být těžké, dejme si krátkou pauzu. Zhluboka se nadechněme a počítejme do deseti. Nebo odejděme na toaletu, kde se na sebe v zrcadle usmějme, pochvalme se, řekněme si, že se máme rádi a má nás rád i komunikační partner. Tím co řekl, nemyslel nic zlého a pokud ano, tak mu to odpusťme. Nebo položme otázku: „Možná jsem Ti úplně nerozuměl, můžeš mi vysvětlit, jak to myslíš?“ Pozor na arogantní či ironický tón! Dobře míněná otázka by mohla vyznít jako výsměch.

            Důležité je si negativní návyk uvědomit. Pokud jej pochopíme až následně, když situace skončila, nemáme zatím nový návyk zažitý. Je třeba se více soustředit a vnímat své pocity. Cílem je uvědomovat si pocity tak rychle, abych je ovládal a ne abych jen bezmocně přihlížel vlastním negativním reakcím. Sám se rozhodnu, jak se k situaci postavím. Jde o návyk, který můžeme změnit. Potřebujeme se zastavit a uvědomit si, co chceme komunikačnímu partnerovi říct – jaká bude naše reakce. Čím větší pochopení pro druhého člověka budeme uplatňovat, návyk se bude zvětšovat.

            Obranný návyk máme vytvořený v různé míře všichni. Prošli jsme si obdobím, kdy nás rodiče obvinili z nějaké chyby a my se marně bránili, že „tak to přece nebylo“. Komu to neprovedli rodiče, tomu se to stalo ve škole. Věčné obviňování z chyb a neúspěchů, které nás provází celý život, v nás zanechalo velkou ránu. Mnoho lidí ztratilo zdravé sebevědomí – stáhli se do sebe, litují se a nechají ostatní, aby jim ubližovali. Nebo se zatvrdili a zaujali postoj, kdy okolí neustále dokazují, že jsou nejsilnější a vše zvládnou. Nejednou je to kombinace obojího. Právě zde můžeme začít léčit své sebevědomí. Přestat se stydět a přiznat si, že ke spokojenému životu mi chybí zdravá sebedůvěra. Začít na něm pracovat. Nevnímat život jako místo pro boj a prosazování sebe či druhých na úkor okolí, ale jako místo pro vzájemnou lásku a radost. Až příště někdo řekne něco, co je nepříjemné, zhluboka se nadechněme a počítejme do deseti. Pak v klidu a s rozvahou, vzájemným pochopením a láskou k druhému člověku, odpovězme. Uvidíme, jakých dosáhneme divů…

 

 

Chcete nám napsat? Použijte prosím kontaktní formulář:

Vaše osobní údaje odeslané tímto formulářem budou sloužit pouze k řešení Vašeho požadavku. Zásady se zpracováním osobních údajů zde: Ochrana osobních údajů

Chcete se s námi spojit také jinak?

+420 603 146 964